1. díl - Nehoda
Pátek večer
Seděla jsem s maminou a sestrou Kristýnou v obýváku u televize. Dávali zprávy. Zrovna mluvili o tom, že přepadli nějakou starší dámu. Nějak jsem nevnímala, co a jak se stalo, protože jsem začala přemýšlet o babičce. Napadlo mě, že jsem ji už dlouho neviděla.
"Hele mami, já se zejtra pojedu podívat za babičkou." Oznámila jsem mámě a čekala, co mi na to řekne.
"No tak jeď, bude ráda." Odsouhlasila mi.
"Tak já jí jdu zavolat." Řekla jsem a šla jsem si pro telefon.
Vytočila jsem babičky číslo a čekala. Netrvalo dlouho a na druhém konci se ozval babiččin hlas. Řekla jsem jí, že za ní zítra přijedu, jestli nemá něco v plánu.
Víte, babička je totiž docela pařmenka. :D Se spolupracovnicema skoro každý víkend slaví něčí narozeniny nebo svátek. Neděla jim problém ani oslavit Vánoce nebo Nový rok v půlce letních prázdnin.
Když jsem zjistila, že babí bude doma a bude se na mě těšit, rozloučily jsme se.
Po rozhovoru s babičkou jsem si šla najít v kolik mi zítra jede autobus k babičce. Všechno jsme potom pověděla mámě. Nakonec jsem šla do pokoje a zapnula jsem si wrestling. Nikdo nechápe, co na tom vidím, ale mě se ten sport prostě líbí. Asi po dvou a půl hodinách jsem si šla lehnout. V posteli jsem si ještě nařídila budíka a chvilku jsem si četla 'Upíří deníky'. Je to úžasná knížka. :) Po chvíli jsem už ale byla unavená, takže jsem knihu musela odložit a za pár minut jsem usnula.
Sobota ráno/dopoledne
V sobotu ráno jsem se zbalila k babičce. A když říkám ráno, tak tím myslím jedenáct dopoledne. :D Zabalila jsem si věci na víkend a pár věcí, které jsem chtěla ukázat babičce a dědovi. Prarodiče z máminy strany od nás nebydlí daleko. Asi jen deset nebo patnáct kilometrů. Ale když je nevidím dýl než dva týdny, jsem nervózní.
Po obědě jsem se oblékla, vzala jsem si věci a vyrazila jsem na autobus. Samozřejmě jsem si nezapomněla vzít sluchátka a zapnout si písničky od mojí oblíbené skupiny - US5. Na zastávce jsem chvíli čekala na autobus. Dočkala jsem se asi po pěti minutách. Hm, to jsem mohla vyrazit z domu o chvíli později. Ukázala jsem řidiči průkazku na autobus a posadila jsem se skoro dopředu k řidiči. Přisunula jsem se k okénku a opřela jsem si o něj hlavu. Zaposlouchala jsem se do písničky a přemýšlela jsem. Nejdřív o tom, že dneska jede hrozně málo lidí. Pak jsem se myšlenkami zatoulala k US5. Uvažovala jsem o tom, kdy asi přijedou, když mají mít v České republice za dva týdny koncert. Jak se asi s Barčou dostaneme před arénu, kde bude koncert probíhat. Můj tatínek bude v práci a Barči mamina nejspíš taky. Asi nás tam bude muset zavézt sestra. Ještě štěstí, že už má řidičák. Bára se zblázní, až uvidí Richieho. A já se zbláznim až uvidím Izzyho. :) Hm, Izzy. Jak já se na toho kluka těším. O podobných věcech jsem přemýšlela ještě dlouho.
"Příští zastávka: Zdiby, U parku." Ozvala se ženská nahrávka, která oznamuje další zastávky, a tím mě vytrhla z přemýšlení.
Ještě chvíli jsem čekala. Po pár vteřinách jsem se zvedla, abych vystoupila. Řidič mě pustil k předním dveřím. V linkových autobusech by se to tak nemělo dělat, ale tím, že nikdo nenastupoval, si to mohl dovolit. :) Podívala jsem se na něj, abych mu poděkovala, že mě pustí předem. Díval se na mě a usmíval se. Ve zpátečním zrcátku jsem si všimla velkého auta, které se nebezpečně rychle blížilo k zadku autobusu. Než jsem stihla řidiči něco říct, ozvala se ohromná rána. O milisekundu později jsem cítila, jak se mi země vzdaluje od nohou a já letím vzduchem. V tom mi nebránilo ani sklo autobusu. Proletěla jsem předním okýnkem. Cítila jsem, jak se mi něco zabodlo do obličeje a rukou. Pak už byla jen tma.
Tak co začátek?? Líbí se?? :)